Zdá se mi (soudě dle mne samotného), že heslo „fail-fast“ bylo a je po léta základní mantrou všech (Java?) vývojářů. Tento přístup má pro programátora pří vývoji aplikace řadu nesporných výhod:
- chyby jsou detekovány rychle a je levnější je opravit
- příčina selhání je jasně viditelná a zdroj pádu většinou přestavuje zdroj vlastní chyby
- chyby nejsou zanedbávány – každá musí být opravena aby systém fungoval
Díky těmto výhodám se tahle technika velmi oblíbenou a intuitivně ji nasazujeme a používáme všude. Stejně tak i všichni okolo nás – od autorů aplikačních serverů, webových frameworků, až po tvůrce jednoúčelových knihoven.
Odvrácenou stránkou této techniky je, že se jí těžko zbavuje ve chvílích, kdy o ni nestojíme. Nikdy si totiž nemůžeme být jisti odkud nám co vyskočí a v jakém stavu daná věc po vyvolání chyby zůstane. Na první pohled by se mohlo zdát, že toto bude pouze problém vývojářů fail-tolerant SW, ale já si myslím, že to je problém nás všech, který více-méně ignorujeme.
